Elektrický vesmír versus LHC cirkus za 6 miliard dolarů
Mezinárodní cirkus nazývaný „Věda“ konečně přišel s dlouho očekávanou premiérou „největší atrakce na Zemi“. Po třicetiletém vývoji, který spolykal 6 miliard dolarů, byl v manéži o obvodu 27 km spuštěn Large Hadron Collider (LHC; urychlovač částic). Neúnavní klauni už dlouho před představením náležitě rozehřívali publikum fantastickými příběhy1 o tom, co možná bude k vidění. Možná přijde i kouzelník!... Ale, proč brát vážně šašky?
Profesor Higgs, zde u LHC, je jedním ze vznešených vědců odpovědných za patrně nejnákladnější cirkusové číslo v rámci současné vědy.
Dokument o experimentu s LHC přinesla i BBC v programu Horizon pod titulkem: „Experiment za 6 miliard dolarů“. LHC urychluje protonové paprsky v 27 km dlouhém kruhovém podzemním prstenci opačnými směry tak, aby se nakonec střetly a navzájem roztříštily. Zmíněné náklady vzešly z potřeby dosáhnout energie částic, která sedmkrát převyšuje dosavadní urychlovače a stavby impozantního detektoru částic připomínajícího podzemní „katedrálu“. Vědci doufají, že v experimentu dosažená hustota energie napodobí nejrannější okamžiky Velkého třesku – na samém počátku vesmíru.
Většina přítomných experimentátorů ovšem pátrá po tzv. „božské částici“. Times Online v dubnu napsaly: „Mystický boson, jehož existenci předpověděl profesor Higgs z Edinburgské univerzity, se mezitím stal částicovým fyzikům natolik nepostradatelným, že mu nezřídka přezdívají „božská částice“. Důkaz o jeho reálné existenci však vědci nedokázali předložit ani po více než 40 letech výzkumu a miliardách vynaložených liber. Dnes, jak pevně věří už 78letý profesor Higgs, je výzkum takřka u konce.“
Zmíněnou „božskou částici“, či Higgsův „boson“ si vymyslel Peter Higgs jako objasnění příčiny hmotnosti jiných částic. Jeho částice má pouze hmotnost a žádné rysy charakteristické pro ostatní, jako například náboj. Higgsova částice se tudíž nepodobá žádné jiné, které známe, jelikož veškerá známá běžná hmota se skládá z elektrických nábojů reagujících na elektromagnetické podněty. (Do stejné kategorie spadá i „temná hmota“.) Pravidelně a bez výjimky pozorujeme, že se hmotnost nabité subatomární částice aplikací elektromagnetických sil mění. To, jednoduše vzato, naznačuje že hmotnost souvisí s akumulací energie v systému elektrických nábojů uvnitř částice (a příroda se podle našich zkušeností chová velmi ekonomicky). To je také to, co říká rovnice E = mc2. Jak by tedy mohla existovat hmotná částice, která se úplně obejde bez elektrického náboje? To vše ukazuje jaké problémy přivolalo rozhodnutí přenechat fyziku matematikům –mezi matematickými představami a realitou zívá ničím nevyplnitelná mezera.
Nebýt otřesné lhostejnosti veřejnosti vůči podobnému nesmyslu, musela by představa subatomárních částic vykazujících hmotnost v důsledku spolupůsobení s fiktivními Higgsovými částicemi, okupujícími jako jakýsi sirup veškerý prázdný prostor, vyvolat povyk skeptiků. Vnáší se zde představa o „anihilaci“ a „stvoření“ hmoty poté, když se částice vzniklé ve specifických bodech z „polí“ rozprostřely v prostoru a čase. Higgs usoudil, že parametry v rovnicích pro pole, související s jeho hypotetickou částicí, mohou být nastaveny tak, aby nejnižší stav energie tohoto pole (prázdného prostoru) nebyl nulový. Při této nenulové energii pole prostoru pak mohou veškeré částice, spolupůsobící s Higgsovým bosonem, vyzískat z této interakce hmotnost.
Při zachování zdravého rozumu by myšlenka přinášející takovéto vysvětlení fenoménu hmotnosti musela být považována za mrtvou okamžitě poté, kdy se zrodila. Zaprvé, všechny ověřené a dokázané fyzikalní principy anihilaci a stvoření hmoty zakazují. Rovnalo by se to čiré magii. Za druhé, teorie pole je ryze imaginární konstrukce, která může, ale také nemusí mít fyzikální význam. A za třetí, není nijak vysvětleno, jak může mít Higgsova částice vlastní hmotnost (o níž říkají, že vlastně není skutečná), žádný náboj, a přesto spolupůsobit s normální hmotou, která jej obsahuje. Higgsova teorie otázku kolem fenoménu hmotnosti nejen nijak neobjasňuje, ale naopak jen dále komplikuje a vnáší do ní zmatek. Nejúžasnější na celém šestimiliardovém experimentu jsou zmatené a zákonům logiky odporující úvahy, na nichž to všechno stojí.
Středobodem úvah okolo Higgsova bosonu je kvantová mechanika se svou základní vadou – připouští následky bez příčiny. Například radioaktivní rozpad. Je naprosto nepředvídatelný. Nevíme, co způsobí, že se „spontánně“ rozpadne nějaký atom. Nositel Nobelovy ceny fyzik Richard Feynman napsal: „... myslím, že mohu bez obav říct, že kvantové mechanice nerozumí nikdo.“ [The Character of Physical Law, 1965] Kvantová mechanika není fyzika. Cílem fyziky je dospět k pochopení.
Částicoví fyzici by jistě udělali dobře, kdyby studovali chemii a „London force“ (disperzní síly) působící mezi elektricky neutrálními atomárními systémy. Tato slabá síla je dostačující k formování pevných látek a kapalin. Jinými slovy, působí jako gravitace2, jejíž extrémní slabost může být chápána jako důsledek drobounkých deformací systémů nábojů cirkulujících uvnitř protonů, neutronů, elektronů, či případně neutrin.
Částicoví fyzici drtí atomy v násilných kolizích. Ale pokud normální hmota (v té nejjednodušší představě) sestává z dílčích jednotek náboje v nějakém rovnovážném rezonančním stavu, pak vzájemné drcení částic z náboje vytváří jen nové nestabilní (krátkodobé) rezonanční systémy, což vysvětluje množství členů bizarní částicové ZOO. Ani LHC nemůže dokázat o nic více. Žádná hmota nemůže být vytvořena, ani zničena. Nic nového se nikdo nedozví, protože jak Velký třesk3 tak i černé díry4 jsou pouhým důsledkem nelogického nebo nevhodného užití matematiky v modelu gravitací řízeného vesmíru.
Ironií je, že LHC experiment potřebuje k předpokládanému znovuvytvoření podmínek panujících krátce po velkém třesku, 120 megawatt elektrického výkonu soustředěného v malinkém prostoru. Moderní astrofyzika přitom ale současně není ochotná uznat očividné znaky působení elektrické energie v prostoru. To opět poukazuje na hluboký rozpor mezi „specializmem“ teoretické fyziky a poctivými principy elektrotechniky. Významný historik vědy, Jacques Barzun, napsal: „V ryzím sociálním zlu svévolného, ničím nekontrolovatelného specializmu, není rozpoznáno duchamorné cechovní strašidlo, jímž ve skutečnosti je, a jen nemnozí mají dost odvahy poukázat na skutečnost, že vyříznutí nevelké oblasti a vyčerpávání její půdy skýtá stejné šance pro nezodpovědnost, jako pro svědomitou vědu." – Science: the glorious entertainment.
Mezitím byly vztyčeny další pestré cirkusové stany nad „Gravity Wave Telescopes“, přístroje konstruované za účelem pozorování neeexistujících gravitačních vln, a nad výzkumem smetánky z oboru astrofyziky a částicové fyziky, koumající nad úvahami o tom, že 95% vesmíru tvoří neviditelná „temná hmota“ živená nezjistitelnou „temnou energií“.
Hannes Alfvén považoval Velký třesk za výmysl – za povídačku vymyšlenou za účelem obhájit myšlenku Stvoření. „Byl jsem u toho, když s touto teorií poprvé přišel Abbé Georges Lemaitre,“ vzpomínal. „Lemaitre tehdy byl příslušníkem katolické hierarchie a současně i uznávaným vědcem. V soukromí sdělil, že tato teorie představuje způsob jak smířit vědu s teologickým maximem St. Thomase Aquinského hovořícím o Stvoření exnihilo, čili vzniku z ničeho.“ – Anthony L. Peratt, „Dean of the plazma Dissidents“; The World & I, květen 1988, str. 190197.
Případ Stvoření nelze objasnit fyzikálně, jelikož je to ryze metafyzická představa. Velký třesk je teorie vytvořená z ničeho. A v rozporu s ní je zde nemálo tvrdých důkazů o tom, že se vesmír nerozpíná5 a je iracionální nevěnovat jim pozornost nebo se je snažit oddiskutovat jakousí temnou hmotou, temnou energií a černými děrami. Naši cirkusoví klauni ještě donedávna děsili veřejnost strašidelnými historkami o nebi plném černých děr polykajících hvězdy, ba celé galaxie. Dnes ujišťují, že si nikdo nemusí dělat žádné starosti, i kdyby v LHC náhodou vznikla nějaká ta „mini díra“. Zdá se, že přitom všichni úplně zapomněli na kosmické paprsky, jejichž energie běžně mnohokrát převyšuje energii očekávanou od LHC…
Celou iracionalitu podniku odhaluje hon za „božskou částicí“ kvůli vysvětlení původu gravitace. Za rovnici gravitace zahrnující „božstvo“ vyvěrající z pouhé víry v to, že gravitace řídí vesmír. Není to víc než víra. Tato víra je mylná, jak dokazuje plazmová kosmologie. Vesmír není gravitační, je elektrický.
Vědci podílející se na experimentu s LHC nepochybně nemají vůbec žádnou reálnou představu o tom, co vlastně dělají. Jeden z účastníků nám k tomu s nejapným úsměvem řekl: „Věda je to, do čeho se pustíte, když nevíte co dělat.“ LHC je mamutí strojírenskotechnologický podnik, který, jak předpovídám, v budoucnosti poslouží jako monument dokladující lidské šílenství.
Charles Mackay roku 1852 v předmluvě ke klasickému dílu „Pozoruhodné přeludy a šílenství davů“ (Extraordinary Delusions and the Madness of Crowds) napsal: „Lidé, jak už bylo kdysi správně řečeno, mají stádové myšlení; dá se vypozorovat, že vždy zešílí ve stádech, ale zdravého rozumu pak opět nabývají jen pomalu a jeden po druhém.“ Éra moderní fyziky nepochybně brzy bude považována za „temný středověk vědy“. Předzvěstí konce tohoto šíleného a deprimujícího období je názvosloví užívající pojmů jako „černé díry“, „temná hmota“ a „temná energie“.
Dnešní vědci jsou jako lidská stádečka nahnaná do ohrad pompézních institucí. Jediní, kteří dosud bdí jsou ti, kteří stádo opustili nebo z něj byli vypuzeni. Hrstka z nich opět získala zdravý rozum, vnímají krizi v nauce o vesmíru6 stále zřetelněji a usilují o návrat k reálné fyzice.
Veřejnost draze platí skupiny specialistů, kteří se navzájem vybízejí k stále nesmyslnějším představením založeným na jejich hýčkaných vírách. Jenže publikum je stále otrávenější a netrpělivější. Pochybností o tom, zda naši cirkusoví klauni vůbec vědí, co dělají, když mluví o „stvoření“ a „božské částici“, stále přibývá. LHC nenajde nic, a pak, pak bude načase vymést z manéže hnůj a piliny a rozpustit cirkus.
Zdroj: http:www.holoscience.com/news.php?article=gzhqr188
Z WM magazínu č. 81 převzal JL
Zpět na Úkazy na nebi a ve vesmíru