Zelené děti

 Jednoho srpnového odpoledne roku 1887 u vesnice Banjos ve Španělsku pracovali rolníci na poli, když uviděli, jak ze sklípku vycházejí dvě děti, chlapec a děvče, jejich oblečení je z neznámé látky a kůže zelená jako listí na stromech. Děti hovoří naprosto neznámým jazykem.

Byl by to krásný dobrodružný začátek pro scifi příběh, ale ta událost se skutečně stala.

Odborníci z Barcelony se marně snaží jazyk určit a provést rozbor látky jejich oděvu. Ani pastor, odborník na cizí jazyky nedokáže určit, jakým jazykem děti hovoří.

Děti byly předány místnímu smírčímu soudci Ricardovi da Calnovi. Ten se pokoušel zelenou barvu smýt, ale nebyla to barva, nýbrž skutečné zabarvení kůže. Bylo zjištěno, že obličeje dětí mají určité negroidní rysy, ale oči jsou spíše asijské, mandlovité. Pět dní jim nabízeli nejrozličnější potraviny, děti je však bez výjimky odmítly. Nakonec jim přinesli čerstvě natrhané lusky, ty si vzaly.

Chlapec zemřel přílišným vyčerpáním. Zato dívka přežila. Zelená barva její pokožky pomalu mizela a pomalu přecházela v obvyklé zabarvení kůže bílé rasy. Trochu se naučila španělsky a pracovala jako služka v soudcově domě.

Když se jí vyptávali, její prohlášení záhadu ještě zkomplikovala. Popsala zemi odkud přišla: zemi bez slunce, kde vládl věčný soumrak. Tato země byla širokou řekou oddělena od zářivé země osvětlované Sluncem. Najednou se vytvořil velký vír doprovázený strašlivým hlukem, obě děti uchvátil a uložil a uložil v jeskyni.

Dívka přežila pět let a potom zemřela.

Koncem 19.století navrhovali vysvětlení vycházející z dobového bájesloví:

Děti přišly z planety MARSU, o kterém se tehdy myslelo, že je obyvatelný, a chabé sluneční světlo jim dalo tu zelenou pigmentaci. Dnes však víme, že Mars, právě tak jako Měsíc, je prakticky bez atmosféry a že žádný život, lidský či jiný, tam není možný. Kromě toho si lze těžko představit vichřici či tajfun, který by vznikl na Marsu a nějaké bytosti donesl na Zemi!

Existence MODRÝCH dětí je známa. Jedná se o dost klasické onemocnění. Zdá se, že jsou i děti zelené, jejich barva je způsobena jinou chorobou endokrinního původu a je vzácnější než modrá nemoc. Uspokojivé by bylo zjištění, že děti ve sklepě nechal někdo z neznámých důvodů či snad z pověry. Potíž je v tom, že žádná stopa po zmizení nebyla v té době v nemocnicích zjištěna.

Je zbytečné rozvíjet modernější hypotézy, které počítají se čtvrtou dimenzí či s existencí paralelních světů. To je dnešní mytologie, která možná neodpovídá pravdě víc než v 19.století rozšířená víra o obyvatelnosti Marsu.

Otázka zelených dětí zůstala nevyřešena.

Potřetí a naposledy, tentokrát ve styly scifi, jsem se vrátila k tématu „MARS hvězda roku 2003“.

Text (s drobnými úpravami) je výňatek z půvabné a velmi zajímavé knížky „Mimozemšťané v dějinách“.

Jacques Bergier se tentokrát zamýšlí nad některými doposud nevysvětlenými jevy a přisuzuje je vědomému zásahu mimozemských bytostí, jenž měl za cíl změnit běh našich dějin.

Ať je předmětem jeho úvah terasa v Baalbeku či záhadný případ Kašpara Hausera, autor přichází vždy s novou, překvapivou teorií.

Autor Jacques Bergier (1912 až 1978) spoluautor slavného „Jitra kouzelníků“ byl vzděláním chemik, vědec širokého záběru, proslavený několika pracemi o chemii a elektronice.

Po většinu života se však věnoval spíše publicistice a popularizaci – zabýval se především hranicemi a mezními oblastmi vědeckého poznání. Spolu s Louisem Pauwelsem vydával časopis Planeta a Encyklopedii Planety. Je autorem několika knih zabývajících se záhadami a tajemstvími:

Bergier byl také jedním z největších francouzských odborníků na sciencefiction, postupně řídil několik edičních řad této literatury a zasloužil se značně o její popularitu.

VEZA