Jednoho srpnového odpoledne roku 1887 u vesnice Banjos ve
Španělsku pracovali rolníci na poli, když uviděli, jak
ze sklípku vycházejí dvě děti, chlapec a děvče,
jejich oblečení je z neznámé látky a kůže zelená
jako listí na stromech. Děti hovoří naprosto neznámým
jazykem.
Byl by to krásný dobrodružný začátek pro scifi příběh,
ale ta událost se skutečně stala.
Odborníci z Barcelony se marně snaží jazyk určit
a provést rozbor látky jejich oděvu. Ani pastor, odborník
na cizí jazyky nedokáže určit, jakým jazykem děti hovoří.
Děti byly předány místnímu smírčímu soudci
Ricardovi da Calnovi. Ten se pokoušel zelenou barvu smýt,
ale nebyla to barva, nýbrž skutečné zabarvení kůže.
Bylo zjištěno, že obličeje dětí mají určité
negroidní rysy, ale oči jsou spíše asijské, mandlovité.
Pět dní jim nabízeli nejrozličnější potraviny, děti
je však bez výjimky odmítly. Nakonec jim přinesli čerstvě
natrhané lusky, ty si vzaly.
Chlapec zemřel přílišným vyčerpáním. Zato dívka
přežila. Zelená barva její pokožky pomalu mizela a
pomalu přecházela v obvyklé zabarvení kůže bílé
rasy. Trochu se naučila španělsky a pracovala jako služka
v soudcově domě.
Když se jí vyptávali, její prohlášení záhadu ještě
zkomplikovala. Popsala zemi odkud přišla: zemi bez slunce,
kde vládl věčný soumrak. Tato země byla širokou řekou
oddělena od zářivé země osvětlované Sluncem. Najednou
se vytvořil velký vír doprovázený strašlivým hlukem,
obě děti uchvátil a uložil a uložil v jeskyni.
Dívka přežila pět let a potom zemřela.
Koncem 19.století navrhovali vysvětlení vycházející
z dobového bájesloví:
Děti přišly z planety MARSU, o kterém se tehdy
myslelo, že je obyvatelný, a chabé sluneční světlo jim
dalo tu zelenou pigmentaci. Dnes však víme, že Mars, právě
tak jako Měsíc, je prakticky bez atmosféry a že žádný
život, lidský či jiný, tam není možný. Kromě toho si
lze těžko představit vichřici či tajfun, který by
vznikl na Marsu a nějaké bytosti donesl na Zemi!
Existence MODRÝCH dětí je známa. Jedná se o dost
klasické onemocnění. Zdá se, že jsou i děti zelené,
jejich barva je způsobena jinou chorobou endokrinního původu
a je vzácnější než modrá nemoc. Uspokojivé by bylo
zjištění, že děti ve sklepě nechal někdo z neznámých
důvodů či snad z pověry. Potíž je v tom, že
žádná stopa po zmizení nebyla v té době v nemocnicích
zjištěna.
Je zbytečné rozvíjet modernější hypotézy, které
počítají se čtvrtou dimenzí či s existencí
paralelních světů. To je dnešní mytologie, která možná
neodpovídá pravdě víc než v 19.století rozšířená
víra o obyvatelnosti Marsu.
Otázka zelených dětí zůstala nevyřešena.
Potřetí a naposledy, tentokrát ve styly scifi, jsem
se vrátila k tématu „MARS hvězda roku 2003“.
Text (s drobnými úpravami) je výňatek z půvabné
a velmi zajímavé knížky „Mimozemšťané v dějinách“.
Jacques Bergier se tentokrát zamýšlí nad některými
doposud nevysvětlenými jevy a přisuzuje je vědomému zásahu
mimozemských bytostí, jenž měl za cíl změnit běh našich
dějin.
Ať je předmětem jeho úvah terasa v Baalbeku či
záhadný případ Kašpara Hausera, autor přichází vždy
s novou, překvapivou teorií.
Autor Jacques Bergier (1912 až 1978) spoluautor
slavného „Jitra kouzelníků“ byl vzděláním
chemik, vědec širokého záběru, proslavený několika
pracemi o chemii a elektronice.
Po většinu života se však věnoval spíše
publicistice a popularizaci – zabýval se především
hranicemi a mezními oblastmi vědeckého poznání. Spolu s Louisem
Pauwelsem vydával časopis Planeta a Encyklopedii Planety.
Je autorem několika knih zabývajících se záhadami a
tajemstvími:
Bergier byl také jedním z největších francouzských
odborníků na sciencefiction, postupně řídil několik
edičních řad této literatury a zasloužil se značně o
její popularitu.
VEZA